[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přesně si pamatuji, jak jsem se v první třídě sama vypravila do školy, a protože jsem nechtěla chodit do družiny, tak jsem po obědě přišla sama domů, kde jsem čekala do tří hodin, než se vrátí rodiče z práce.
Jako matka dnes už čtvrťáka si vážně nedokážu představit, že bych syna před třemi lety nechala chodit samotného domů. Velkou roli v tom samozřejmě hrál fakt, že jsme tehdy bydleli v Praze a syn dojížděl do školy půl hodiny tramvají, a to přímo do centra města.
Vše se změnilo o rok a půl později, kdy jsme se přestěhovali do malého města a do školy to měl syn deset minut pěší chůzí. Vzhledem k tomu, že většina dětí v našem novém bydlišti běžně již ve druhé třídě chodila do školy sama, neměla jsem problém syna také pustit samotného. A jak se ukázalo, nebyl v tom žádný problém.
Myslím si však, že kdybychom zůstali v Praze, tak bych ho ještě jako čtvrťáka do školy doprovázela. To potvrzuje i maminka Petra, která bydlí v hlavním městě. "Mám desetiletého syna, který nechodí na spádovou školu a do školy to má trošku dál. Autem je to tak patnáct minut. Každý den ho vozím i vyzvedávám ze školy autem. To, že by jezdil do školy autobusem, nepřipadá v úvahu. Mám strach z dopravy i z velkého množství lidí. Uvědomuji si, že to ale již budu muset řešit, protože páťáci do družiny již nechodí. Ovšem představa, že jede sám ze školy domů, mi nahání hrůzu," říká Petra.
Odborníci se však shodují, že to není proto, že by byla doba nějak zásadně víc nebezpečná. Ano, přibylo možná aut, ale to je tak všechno. Jinak jsou rizika a nástrahy stejné jako dříve, jen se o nich kvůli bulvarizaci televizního zpravodajství a především kvůli internetu mnohem víc mluví.
Rodiče pak mají pocit, že dětem tam venku hrozí příliš nebezpečí na to, aby mu mohly čelit samy.
Lze si však všimnout i dalšího zajímavého jevu – napodobování okolí. Mnoho rodičů by svým dětem dalo volnost mnohem dříve, ale neudělají to, pokud by byli jediní.
Když vidí, že všechny spolužáky rodiče do školy vodí či vozí, podlehnou a dělají to stejně. Snad ze strachu, aby je ostatní nepovažovali za špatné, nezodpovědné a nezajímající se rodiče.
Kdy je ten správný čas se skutečně odhodlat a dítě pustit třeba právě do školy samotné, je velmi individuální stejně jako osobnost každého dítěte. Základní podmínkou je, že se na to dítě samo cítí. Nutit jej proti jeho vůli je nesmysl. Dále jej pak musíme naučit, jak se venku bezpečně pohybovat, především s ohledem na silniční provoz.
Jsou děti, které velmi rychle pochopí, jak se rozhlížet na přechodu, kdy vstoupit do silnice, a jsou schopné toto dodržovat i bez rodičů. A pak jsou jiné, které nemají k autům vůbec žádný respekt, a proto ani k pravidlům, která je chrání. Především toto by měl rodič zvážit, než potomka pustí do ulic.
Nejvhodnější dobou na nácvik cesty do školy jsou prázdniny. Máme čas, nemusíme ráno spěchat, provoz na silnicích je klidnější. Ovšem nejdřív zkuste vzít dítě třeba s tříkolkou či kolem na dětské dopravní hřiště, sami můžete představovat auto a ukázat modelové situace, co všechno se na silnici odehrává.
Pak začněte trénovat přímo v terénu. Pro začátek stačí krátká nenáročná trasa, kde hrozí minimum nástrah. Hlavní je, aby se dítě naučilo správně rozhlížet přes ulici (a opravdu se dívat, ne jen zahýbat hlavou ze strany na stranu a pak zbrkle běžet), porozumět signálům na semaforu, naučilo se navázat oční kontakt s řidiči automobilu u přechodu.
Když tohle zvládá, začněte trénovat cesty, které bude nejčastěji používat. Třeba do školy, za rodiči do práce, na nákup či odpolední kroužek. Nemůžete samozřejmě zažít všechno, co se může přihodit, ale čím více si dítě cestu vyzkouší, tím lépe. Nechte ho při tom zcela samostatně rozhodovat a vůbec do ničeho nezasahujte. Tak mu nejlépe dodáte sebedůvěru i potřebnou praxi.
Přechodným obdobím pak je, když dítě pustíte na cestu samotné a pak ho tajně stopujete. Důležité je, aby si dítě opravdu myslelo, že jde samo, a nespoléhalo se na vás. Pokud vše proběhlo, jak mělo, vůbec mu neříkejte, že jste šli za ním. Zmiňte se o tom v případě, že udělalo nějaké zásadní chyby, které by se příště nemusely vyplatit.
Velmi obecně se dá říci, že na samostatnou cestu do školy jsou připraveny děti od druhé třídy, pokud jde o jednoduchou pěší trasu. Musí-li dojíždět, případně dokonce přestupovat, je vhodnější počkat ještě rok, dva. Ideální je, když může více dětí chodit do školy společně.
Základem je, aby u sebe dítě mělo hodinky a rozumělo času, případně mobil (pokud jej již vlastní, rozhodně neplatí, že sedmileté děti musí mít mobilní telefon) a umělo komunikovat s dospělými. Tedy nebálo se zeptat na cestu nebo požádat o pomoc, když mu například ujede spoj.
Zároveň bychom ale měli dítě slovy přiměřenými jeho věku připravit na negativní jevy, které ho mohou potkat. Než jej poprvé vypustíte, musí mít pevně zafixované aspoň tyto tři poznatky: