[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je zvláštní, jak moc se nám dokáží doslova vsáknout do našeho života, vplést se mezi každodenní všednosti i proniknout do výchovy našich dětí a někdy dokonce i do naší ložnice. Nějakou záhadou rozumí všemu od praní prádla a jeho skládání, přes vaření, až po správný vývoj dětí.
Dokonce mívají znalosti hodné doktorátu z medicíny, psychologie i astrofyziky. Představuji si, že jakmile se žena stane tchýní, podobně jako v Matrixu se jí do mozku nahrají všechny vědomosti světa, aby je mohla jako moudrá kniha rozdávat dál. Možná máte po její návštěvě stejný pocit a přemýšlíte nad tím, proč vás tak strašně štve.
Ať už jste měla s matkou svého muže před těhotenstvím a narození dítěte jakýkoli vztah, ve většině případů se po porodu změní k nepoznání. Nejprve přicházejí na řadu neutuchající rady a doporučení, pak ale tchýně většinou přitvrzuje.
Problém mezi snachou a tchýní je daný od přírody a je jen na nás, jak k němu přistoupíme.
Jedním z prvních úskalí, na která narazíte, bude zřejmě výběr jména pro vašeho drobečka. Tchýně mají totiž z nějakého nepochopitelného důvodu pocit, že by se do výběru jména měly zapojit všemi deseti. Nikdy nezapomenu, jak mi ta moje radila, aby se můj syn jmenoval po jejím psovi Max.
Myslela jsem tehdy, že vyskočím z kůže. Ona naopak málem vyskočila z té své, když jsme jí radostnou událost narození syna oznámili s tím, že se jmenuje Rufin. Její první reakce byla, že ho ještě můžeme přejmenovat, druhý nápad zněl, že by měl dvě jména a ona by mu říkala tím druhým (které pochopitelně vybere sama).
Nakonec jsme se domluvily, že mu bude říkat “Broučku” a trvalo téměř rok, než jméno, které jsme s láskou s manželem vybrali, přijala a začala jím synovi říkat. Ona by totiž nikdy takové divné jméno dítěti nedala.
“To já, když byl Honza malý…..,” říká tchýně a já jsem na tuhle větu alergická, protože vím, že za ní následuje nějaká chytrá poučka, jako “Kojila jsem jen do 6. měsíce, to ty ho rozmazluješ. Já bych mu tohle nikdy nedovolila. Už v osmi měsících nenosil pleny,” a já mám pocit, že v roce už musel pomalu chodit sám na nákup nebo postavit raketoplán, kdežto můj syn nosí mou vinou a neschopností, pleny ještě ve dvou letech.
Je jedno, že některé z těchto věcí nejsou z pohledu vývoje ani možné, leda že by můj muž byl Superman. Můj muž samozřejmě Superman je, ale rozhodně ne v tomto ohledu), ale ona si to vymluvit nedá.
Ostatně stejně jako to, že nechci aby moje vyprané prádlo vonělo jako záhon lilijí. Ráda bych totiž cítila svůj parfém a ne umělé květy nebo nechci utrácet za drahé houbičky na nádobí, když je každý den měním za čisté.
Opravdu nechci aby mi na lince kvetla množírna bakterií za 50 korun. Když nad tím tak přemýšlím, je div divoucí, že si při své neschopnosti umím sama zavázat tkaničku.
Babička má tu výhodu, že není rodičem, a tak může sice mít na všechno svůj vlastní názor, ale konečné rozhodnutí a zodpovědnost neleží na ní, ale na nás rodičích. A to by mělo platit i v případě výchovy našich dětí.
Nejčastějším kamenem úrazu ve vztahu tchýně a snachy je totiž nerespektování pravidel ze strany babiček. Ty se totiž často uchylují k uplácení dětí sladkostmi, dárečky a úlitbami. Někdy proto, že si chtějí lásku dítěte koupit, to pak pořád dokolečka opakují, že tohle dostalo dítě právě od ní, aby na to nezapomnělo.
Jindy je jejich jednání nezištné a ony opravdu věří, že to dělají správně. “Ale vždyť je to jen pro jednou, tak to nevadí…” říkávají pokaždé, když projevíte nad dalším plyšákem, autíčkem nebo sušenkou za odměnu, svoji nelibost.
“Dodnes si pamatuji, jak když jsem byla malá, moje babička mi dávala před večeří bonbónky, když jsem o ně loudila. Moje maminka se na ní za to zlobila, ale pro mě byla babička nejlepší. To samé teď dělá moje tchýně a já bych jí za každou tu sladkost nejraději roztrhla,” říká maminka Lenka.
Zatímco my s se s větší či menší úspěšností snažíme být důslední, přísní i spravedliví, babičky dětí nám to kazí na celé čáře. Jenže odpovědí na prosbu, aby to nedělala, následuje odpověď v podobě “Babičky jsou přeci od toho, aby rozmazlovaly” nebo nějaká podobná zažitá hláška na kterou většinou nemáme tu správnou odpověď.
Častým tématem sporu s tchýní jsou problémy s hlídáním. Často se babičky dožadují hlídání i proti naší vůli, nejraději by neustále vozily kočárek, chovaly a odvážely si dítka k sobě domů, kde je nikdo v jejich výchovných praktikách neomezuje.
Jenže jakmile začne dítě plakat, zlobit nebo neposlouchat, vrací jej se slovy, že zlobivé je nechtějí. “Nedávno mi tchýně udělala něco nad čím mi zůstal rozum stát. Týden mě přemlouvala, abych jí dala dceru na hlídání přes celý víkend, jenže když Kačenka začala večer zlobit, naložila jí do auta a v deset večer ji najednou přivezla zpět. Dcera byla samozřejmě smutná a byla jsem to já, kdo jí musel vysvětlovat celou situaci,” vypráví maminka Kateřina, čím jí její tchýně vytáčí. Ano, to je jednou z výhod babiček, že tu pro dítě nemusí být čtyřiadvacet hodin denně.
Jen si to představte, vy a tchýně jste dvě ženy mezi nimiž stojí jediný muž. Příšerná situace! Jenže mezi vámi stojí ještě dítě, malý tvoreček, ke kterému obě cítíte mateřskou lásku, každá jinak, to je samozřejmé, ale přeci jen je ta láska a ochranitelské pudy jsou silné u obou z vás.
Taková situace je prostě vyhrocená už z podstaty své věci, protože dítě, to je přeci nejvíc na světě. “Vztah tchýně a snachy je velice složitý, protože se jedná o klasický trojúhelník, dvě ženy a jeden muž. Na jedné straně je to partner, manžel a otec dětí, ale na druhé straně je to syn a muž, který neodmyslitelně patří do života své matky,” říká k tomuto tématu psycholog Karel Chába.
“Ve většině případů pociťují tchýně strach. Strach z toho, že přicházejí o svého syna. Může se vám to zdát k smíchu, ale je potřeba se na tuto situaci podívat nejen z toho racionálního pohledu, že je to přirozený životní proces, ale také z té iracionální stránky. V té totiž matce bere syna jiná žena. Ona je totiž ta, která ho porodila a která na něj má právo.
A právě protože obě ženy, jak my snachy, tak i tchýně, jsme majetnické a chceme mít toho svého muže jen pro sebe, vzniká problém. Velmi často bývají “problémové” tchýně, které se nedokáží seberealizovat, jsou samy nebo žijí už dlouho v nefunkčním vztahu.
“Tím, že pomyslně skončila jejich role matky, ke které se možná celý život upínaly jako ke svému smyslu života, hledají tento smysl právě u svých vnoučat. U mnoha žen se navíc po narození vnoučete projevují opravdové mateřské pudy a ony se snaží opět plnit své životní poslání na plný úvazek.
Tchýně mají často jiný názor proto, že mají pocit, a často oprávněný, že jsou zkušenější, že ony už děti vychovaly a rodinu vytvořily. Proto mají samozřejmě pocit, že jen ony to dělají dobře a proto mohou radit. Bohužel velmi často se to děje nevhodným způsobem, který se té snaše nelíbí a působí na ní arogantně,” říká Karel Chába.
Ať už je babička vašich dětí jakákoli, věřte, že stojí za to jí mít na své straně, kolikrát je totiž právě ona, kdo je pro vás nepostradatelný a doslova vám zachrání krk.
“Jestliže se vám jako snaše něco na vztahu s tchýní vadí, pak jste to vy, kdo pociťuje problém a jste to vy, kdo by jej měl řešit. Je zapotřebí zamyslet se, zda to nejste vy, kdo dělá něco, čím tu druhou stranu irituje. Je jasné, že nemůžete po tchýni chtít, aby se změnila, pokud nezačnete sama u sebe. Nejlepším řešením konfliktů je sednout si nad nimi mezi čtyřma očima a najít kompromis v tom, jak se k sobě chovat,” dodává odborník na mezilidské vztahy Karel Chába.
A jaký vztah s tchýní máte vy?