Spisovatel Martin Vopěnka: Máme čtyři děti. Tři jsou manželčiny, dvě moje

12.  9.  2017 | Dita Černá | 1

„Ještě i generace mých rodičů nahlížela na rodičovství tak, že děti mají být rodičům především vděční. A to dokonce za život, který od nich dostaly. To jsem nikdy nechápal. Snad za tu chvilku rozkoše, co si užili, když nás tvořili?“ říká spisovatel Martin Vopěnka.

Jaký jsem rodič, se dozvím až v budoucnosti

Není to spíš tak, že vděční by měli být rodiče dětem? Za to, že se jim narodily, že k nim přišly? Že obohatily jejich život? Možná se v tomhle doba přece jen změnila. Přesto i dnes, zdá se mi, často v dětech zaséváme pocit viny. Za starosti, které s nimi máme, za vypětí v práci, které i kvůli jejich blahobytu podstupujeme, za to, že nenaplňují naše očekávání…

Silně jsem si to uvědomil na besedách o své knize Spící město. Je to příběh, kde rodiče na celém světě usnou záhadným spánkem a děti zůstávají na světě s mnoha závažnými problémy samy. Když jsem se dětí ptal, proč si myslí, že rodiče usnuli, velice často odpovídaly, že děti asi moc zlobily. Děti na sebe za spánek rodičů braly vinu. V té chvíli mi jich bylo líto a pomyslel jsem si, že jako rodiče děláme něco špatně.

Ale ačkoli si tohle všechno uvědomuji, neznamená to, že jsem skvělý rodič. Jaký rodič opravdu jsem, to se asi dozvím až v budoucnosti. Samozřejmě od svých dětí.

Kombinovaná rodina nemůže být snadná

Dohromady máme čtyři děti. Z toho tři jsou manželčiny a dvě moje. Tuhle úlohu jistě snadno vyřešíte. Zato kombinovaná rodina po citové stránce asi nemůže být snadná.

Staršího syna jsem měl z prvního manželství ve střídavé péči. Když se manželství rozpadlo, bylo mu šest. Trávil jsem s ním hodně času a zpočátku jsem v tom týdnu, kdy jsem ho neměl, trpěl.

2016-07-14 05.27.25.jpg

Jsem ale i s odstupem přesvědčený, že střídavá péče byla nejlepším možným řešením. Syn ostatně střídá domovy ještě i nyní při studiích, ačkoli ho k tomu už nikdo a nic nenutí. Stále ho rád vidím.

Dvojčata – holky jsem poznal, když jim byly tři. Dnes jsou podle data narození také už dospělé. Náš vztah má citové výkyvy, přesto jsme rádi, že se máme.
Z druhého manželství máme mladšího syna. Ten jediný je ještě dítě. Miluje všechny své sourozence, záleží mu na nich, rozumí jim.

A stejně to platí i obráceně. Což neznamená, že by na sebe nikdy nebyli oškliví nebo se nehádali.

Děti bych do ničeho nenutil

Můj otec byl racionalista – geniální matematik, který neuznával žádný jiný pohled na svět než ten svůj. Nerozuměli jsme si od chvíle, kdy jsem se rozhodl jít vlastní cestou. Chtěl ze mne mít vědce, ale já se stal spisovatelem. Člověkem vnímavým hlavně k citům. To pro něj nebylo přijatelné. A tak doufám, že na rozdíl od něj jsem chápavý rodič.

Nikdy bych své děti nenutil, aby se věnovaly něčemu, co necítí jako své skutečné poslání. Něčemu, k čemu je netáhne srdce. Vzpomínám však, že po třicítce, kdy se mi narodil první syn, jsem ještě byl velmi ambiciózní otec.

2016-07-13 11.41.15.jpg

Postupně jsem snad zmoudřel a dnes se z úspěchů svých dětí raduji, ale nevyžaduji je. Přesto – hlavním a téměř jediným důvodem našich domácích hádek je výchova. Často se s manželkou neshodneme.

Určitě to všichni znáte, že člověk někdy „vyvažuje“. Takže když je váš partner hodně liberální, vyvažujete to většími nároky na dodržování pravidel a řádu, i když vám to třeba není vlastní. A zase naopak.

Mám dojem, že se u nás tato období střídají v čase a málokdy jsme na stejné vlně. Jako spisovatel jsem dostal jednu mimořádnou příležitost: být se svými dětmi i ve svých knihách. Jejich charaktery jsem obsadil do hlavních hrdinů, čtyř sourozenců, v trilogii Spící město.

Bez nich by hlavní postavy nemohly být tak věrohodné. A jen díky nim jsem pronikl do dětského myšlení a dokázal se na svět dívat dětskýma očima. To se promítlo i do dalších mých knih pro děti: do encyklopedie Poznávám život a svět nebo do pohádek O duši a dívce. A nakonec i do románu pro mládež Nová planeta.

Když připočítám ještě román Moje cesta do ztracena, který pojednává o putování otce se synem po smrti matky, vděčím svým dětem za mnoho nejen jako otec, ale také jako spisovatel.

Co pro mne ale bylo při psaní trilogie nejcennější, že jsem byl pořád – uvnitř – s nimi. Vím, že tím nemohu vykoupit případná selhání v běžném životě. Přesto doufám, že tam tu lásku jednou najdou.

Video: Jak vychovávají matky a jak otcové

 

Další článek »

Diskuze
1 příspěvek
Témata článku: Časopis Maminka, Fejeton otce, První syn, Střídavá péče, Starý syn, Dětské oko, Rodičovství, Spisovatel, Manželství, Otec, Rodiče, Celý svět, Běžný život, Hlavní hrdina, Závažný problém, Děti, Jediný důvod, Skvělý rodič, Syn, Dětské myšlení, Hlavní postava, První manželství
Sdílet článek
Další mobilní weby