[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přihodit se totiž může každému bez ohledu na věk, rasu nebo náboženské vyznání. Ať už se jedná o malé dítě, středoškoláka nebo dospělého člověka. Za jednu z forem šikany lze považovat i týrání dětí či domácí násilí.
Stačí málo na to, aby se dítě stalo terčem posměšků, naschválů a různých krutostí. Mnohdy jako záminka poslouží jakýkoli detail, například trochu větší nos, anebo třeba lepší známky, bohatí rodiče nebo nový mobil, a hned je tu důvod udělat spolužákovi či spolužačce peklo na zemi.
Přitom ani není nutný nějaký fyzický či psychický problém nebo handicap.S úmyslem pobavit se, vytáhnout z někoho svačinu, zkusit si malou lekci karate, schovat někomu věci (nejlépe do koše) nebo někoho tajně šmírovat na toaletě pak tito bezohlední trapiči způsobují postiženým těžkosti a někdy i trvalé psychické následky.
Já osobně jsem se s šikanou setkala na základní škole. Přecházela jsem na druhý stupeň mezi nové spolužáky. Asi pro nikoho není jednoduché zapadnout do nového kolektivu. Pro mě to bylo zvlášť obtížné, jelikož mám DMO (dětskou mozkovou obrnu), ale naštěstí mohu chodit a nepotřebuji asistenci. Jenže dětem v tomto věku stačí maličkost na to, aby si vybraly svou oběť. Následující čtyři roky se pro mě staly „malým peklem na zemi“.
Šikana mé osoby byla spíše psychického rázu. Nemohu však říct, jestli je lepší být vystavován fackám a úderům pěstí nebo nekonečným pomluvám. Rozhodně není příjemné, když vám někdo neustále schovává věci a nechce vám je vrátit zpět. Ačkoliv byli spolužáci téměř denně upozorňováni učiteli, že jejich chování není správné a že už vůbec nejdou příkladem ostatním dětem, nepřestali. Vše začínalo každý den nanovo. Bála jsem se chodit do školy. O přestávkách jsem se schovávala na toalety. To bylo taky jediné místo ve škole, kde jsem měla svatý klid. Domů jsem chodila s pláčem. Trvalo to čtyři roky a nikdy se z toho plně nevzpamatuji.
V mé třídě bych označila jednoho kluka jako iniciátora a ostatní jako jeho ovečky. Někteří se jimi stali protože se báli, že jinak přijde řada na ně. Jiné to bavilo stejně jako jeho. On sám měl špatné známky, byl korpulentnější. Odhaduji, že si na mně tímto způsobem léčil své vlastní komplexy. Jeho rodiče prý používali jako výchovnou metodu opasek. Možná všechno z velké části pramenilo z jeho výchovy.
Pokud se sami stanete obětí šikany, je důležité, abyste se nebáli problém řešit a učinili tak co nejdříve. Pokud je obětí dítě, snažte se mu být co nejvíce oporou. Ať už jste jeho kamarádi nebo rodiče, situaci neprodleně řešte s učiteli nebo zákonnými zástupci malých tyranů. Pokud se i přesto nic v chování nepřátelských dětí nezmění, je patrně vhodné přeložit žáčka na jinou školu a doufat v tolerantnější a vstřícnější kolektiv. Důležité je především to, aby dítě neztratilo důvěru v sebe a v ostatní.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.