[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Dívka je na to evolučně více vybavena," vysvětluje Marina Šimanová (pohodovarodina.cz), že těžší adaptace dětí se týká především kluků. "Společnost se mění, chlapce více socializujeme a chceme po nich brzy dovednosti, které umí dívky. Chlapci je zatím neumějí a dá jim to víc práce. Když chci dát do školky tříletého chlapečka, musím nad tím v 99 % případů více přemýšlet a věnovat se přípravě více než u holčičky. S těmi to bývá snadnější."
Kluci bývají déle připoutáni k mamince, a zvykání tak pro ně není jednoduché, samotným jim to jde často velmi těžko.
"Když má chlapeček problém, maminka mu doteď vždycky pomohla. A najednou tu není. Jemu trvá nějakou dobu, než vše dokáže převést na paní učitelku," dodává speciální pedagožka.
vliv na zvykání si ve školce má i pořadí dětí. První - chlapec - je obvykle nejproblematičtější.
Co všechno naše dětí první dny ve školce – a obvykle i první v kolektivu – prožívají? Podle Mariny Šimanové je to jednoduše šok, i když jste si předtím doma o školce třeba i dlouze povídali.
"Je to, jako když jdete do nové práce nebo já sem do studia," přibližuje s úsměvem Marina Šimanová. "Cítíme stres, ale zároveň je to výzva. Každá výzva je skvělá, když ji zvládneme zdolat. To nás totiž posune – sociálně i osobnostně."
Rodiče by se neměli bát reakcí dětí, ať už je to pláč nebo vztek. A je třeba vzít v potaz, že co třeba u sousedů fungovalo, nemusí fungovat u nás.
Jak na dítěti poznat, že jde "jen" o adaptační proces, který pomine, a odlišit ho od situace, kdy je na světě závažnější problém?
"První ukazatel problému je, že dítě ve školce pláče celé dopoledne," říká Marina Šimanová. "Když je to takzvaně mezi dveřmi, pak si ho vezme paní učitelka, pochová ho, ukáže mu knížku a je po pláči, je to naprosto normální."
I pláč je podle ní obranná reakce na to, že se dítěti něco nelíbí a zvyká si.
paní učitelky dnes často popisují děti, které velmi brzy všechno vzdávají , nesnaží se a jsou apatické.
Zná to spousta rodičů – už to vypadalo, že si dítě zvyklo, ale přijde víkend, neděle večer a zase jsou tu slzy nebo smutek.
"Pokud má rodič pocit, že už s dítětem vše několikrát probral, často je lepší téma znovu nerozebírat," radí Marina Šimanová, jak zvládat opakované "já tam ale opravdu nechci".
"Pak jsou zbytečně unavení všichni. Opakované vysvětlování už často nic nepřináší, často je lepší říct 'pojď, půjdeme něco dělat'," dodává speciální pedagožka.
Jak poznat, kdy nejde jen o adaptaci, ale dítě má zásadní problém se školkou? Proč důvěřovat paní učitelce? A v jakých situacích pomůže speciální pedagog? Podívejte se na video nebo si najděte podcast třeba na Spotify.
Dejte tomu čas – hlavně netrpěliví jedinci s tímhle mají problém. Ale čas je opravdu všelék a zvyknout si nějakou dobu trvá. A nic neznamená a o ničem nevypovídá, že "sousedovic Anička" se už druhý týden ve školce smála, a váš Vašík ještě každé ráno pláče.
Věřte paní učitelce – řekněte jí, co má dítě rádo, jak se umí uklidnit, když je smutné nebo vzteklé. Ale důvěřujte jí – má zkušenosti, má ráda děti, to své jí každý den svěřujete. Zvládne to s ním.
Ptejte se, ať poznáte realitu – i kdybyste měli dostat odpověď, že dnes plakalo dítě i u svačiny. Jistota, se kterou se dá pracovat, je vždycky lepší než snaha „přežít od pondělí do pátku” bez informací a v neděli odpoledne už mít zase divný pocit kolem žaludku, že přijde pondělní ráno.
Nestyďte se za dítě – nepoužívejte obraty „co mi to zase děláš?!” nebo „vždyť jsi mi doma slíbil, že nebudeš brečet!”. Často se to stává, když je nám trapně před ostatními. Ostatní neřešte, dívají se na vás třeba jen ze zvědavosti nebo zrovna vzpomínají, že přesně tohle zažili. A určitě vás nesoudí.